barokní letohrádek v Ostrově

Dějiny každého i toho nejmenšího a zdánlivě málo Významného města jsou zároveň drobným otiskem velkých dějin kontinentu. Nejinak je tomu v Ostrově. Všechny světodějné události, myšlenkové a umělecké proudy pronikaly a doléhaly po celá staletí i sem, aby v tomto městě řemeslníků, obchodníků a rolníků dostávali svou konkrétní, hmatatelnou podobu. Svědectvím jsou písemné doklady – archivní fondy – i historické památky, které se zachovaly.

Nejvýrazněji, ale pro měšťany velmi citelným způsobem, poznamenalo takto Ostrov 17. a 18. století, období pobělohorské, období baroku. Monumentální barokní stavby, díla malířská, sochařská a štukatérská, tento vzácný, byť i desetiletími nezájmu zanedbaný poklad města, vzešel z dob nejdramatičtějších a pro měšťany nejtrpčích. Ostrov, či německý Schlackenwerth, ve 14. století slibně se rozvíjející královské komorní město, se v roce 1434 stalo městem poddanským, majetkem hrabat Šliků. I přesto zůstala však městu zachována řada práv a svobod, které, spolu s podnikavostí měšťanů a jejich samosprávy, umožnily i další příznivý hospodářský vývoj. Městská rada mohla dokonce v roce 1603 zakoupit od tehdejších zchudlým majitelů celé ostrovské panství, a to s možností přikupovat další z okolních vsí a dvorů. Rudolf II – potvrdil tehdy městu polepšený městský znak a právo pečetit červeným voskem. první pokus o projev vlastní politické vůle však už po dvou desetiletích svobodný rozvoj města ukončil.

Ostrov se v průběhu stavovského povstání v roce 1618 postavil na stranu českých stavů, proti císaři, a byl postižen konfiskací majetku. V roce 1623 bylo ostrovské panství zastaveno a 1625 prodáno i s městem německému šlechtici, plukovníku císařské armády a majiteli několika regimentů, Juliu Jindřichovi Sasko – Lauenburskému, jako náhrada za vojenskou pomoc císaři. Samostatní měšťané se tak, přes četné protesty, stali bezprávnými poddanými. Ostrov zvolil vévoda Julius Jindřich za svou novou rodovou rezidenci a za správní ústřední všech osmi postupně nabytých panství v západních ćechách. I přes nepředstavitelné strasti, které celé zemi přinesla třicetiletá válka, začal nový a rychle bohatnoucí pán s rozsáhlou výstavbou. Až do roku 1789 pak v ní pokračoval jeho syn, Julius František a po něm manžel poslední princezny Sasko – Lauenburské, Ludvík Vilém, markrabě Badenský. Byly to však především úpravy a přístavby starého, šlikovského zámku, který v roce 1691 zničil požár.

V posledním desetiletí 17. století byly zbytky šlikovského zámku upraveny směrem do parku jako pohledová zeď s řadou soch a dvěma převýšenými pavilony. V jednom z nich je dodnes patrná tak zvaná jeskyně obřího muže. Autorem této úpravy byl italský stavitel Domeniko Rossi. Budovy zámků byly několikrát přestavěny a upraveny. Zachovaly si však ráz strohé, raně barokní architektury, mohutného bloku s dvěma nádvořími. Jeho rozměrnost zdůrazňuje mnohočetné opakování, rytmus pilastrového řádu, členícího fasádu. Ve svém úhrnu hlásá tento objekt, převyšující domy měšťanů, mocenské ambice stavebníka. V současném stavu zanechal zámek jeho poslední šlechtický majitel, Habsburk, velkovévoda z Toskany, kterému Ostrov patřil do roku 1918 Z původního vybavení a výzdoby interiérů nezbylo skoro nic. Poslední zbytky likvidoval požár zámku v roce 1944 a zřejmě také přesuny zámeckých inventářů v prvních poválečných letech.

V souvislosti se stavbou a výzdobou zámku jsou zaznamenána jména italských stavitelů Gulia Broggia a Domenika Rossiho, také bavorského Kryštofa Dientzenhofera, prvního ze slavné rodiny barokních stavitelů u nás. působil zde také zdejší Johann Sockh, ostrovský sochař Martin Mockl, kamenický mistr Paul Buttner, autor Bílé brány a další umělci řemeslníci italského, německého i zdejšího původu. Jejich složení svědčí o cestách,kterými sem pronikalo barokní tvarosloví i o jeho postupném vstřebávání a formování jeho české podoby. řada slavných evropských zahrad manýrismu a baroka inspirovala také tvůrce proslulého ostrovského zámeckého parku, nazývaného tehdy osmým divem světa. S bohatstvím jeho vodních děl, sochařské výzdoby, staveb i živého inventáře se v doprovodu vévody samého seznámil i český historik Bohuslav Balbín a nadšeně je popsal ve svých Rozmanitostech království českého. Tato skvělá zahradní kompozice se však zachovala jen necelých sto let. Dnes ji poznáváme už jen z řady pohledů a návrhů.

Jediné, co takřka beze změny dokládá někdejší stav zahrady, je raně barokní letohrádek, postavený v letech 1674 – 1683 podle návrhu pražského stavitele Abrahama Leuthnera, jednoho z prvních tuzemských stavitelů. I tato stavba však byla ovlivněna stavitelstvím italským. Také vnitřní úpravu, iluzívní malby v hale a bohaté štukatury stropů, vedli italští umělci. U ostrovského dvora působili tehdy malíři Paolo Manni a Lazaro Maria Sanguinetti i štukatéři Johann Palliardi a Domeniko Salize. Nástropní malba v hale představuje v typicky barokní personifikaci, postavami antických bohů ztělesněné planety, obíhající kolem slunce v podobě boha Apollona. Spolu s alegorickými postavami mezi okny dokládá tato výzdoba typicky barokní princip symbolů a alegorií. to co se nám dnes jeví jako pouhá dekorace, neslo vždy – v současnosti ne už vždy srozumitelný – hlubší obsah a sdělení. projevila se tu také naplno barokní iluzívnost, a to předstírání prostoru v plošné malbě.

Na nedávnou averzi a lhostejnost k osudu sakrálních staveb doplatil v Ostrově nejcitelněji areál kláštera – budovy kostela a kaplí. Klášter Piaristů, otců zbožných škol, založila v roce 1666 v blízkosti sasko – lauenburské pohřební kaple, krátce předtím vysvěcené, vdova po Juliu Jindřichovi, původem z českého rodu Lobkoviců. Její počin byl nepochybně také součástí pobělohorské, cílené rekatolizace. Obyvatelé Ostrova tíhli totiž většinou k učení Lutherovu. Ke kontrastům této doby patří však na druhé straně nesporný význam piaristického gymnázia pro město i celou oblast. Možnost vyššího vzdělání vydala své plody v řadě významných osobností, které odtud vyšly. Byl mezi nimi i zámecký kapelník a skladatel Johann Caspar Fisher, předchůdce Johanna Sebastiana Bacha. Jeho skladby se hrají dodnes. Stavitelé klášterního areálu, konventu, kostela, pohřební a floriánské kaple, případní autoři návrhů, nejsou zatím zcela určeni. Z bohatého řezbářského a malířského vybavení kostela, na němž se podílel i ostrovský sochař Martin Mockl, zbyly jen trosky a fragmenty. Obraz badenského malíře Josefa Mallinga z roku 1765, představující zakladatele řádu Piaristů sv. Josefa z Calasanzy, je jedním z mála uměleckých děl, která se zachovala v poměrně dobrém stavu. Stavba kaple sv. Floriana, ochránce před ohněm, souvisí s požárem, který 28. prosince 1691 strávil starý šlikovský zámek : ušetřeny však zůstali přilehlé domy měšťanů. Kaple byla poděkováním za odvrácení pohromy ještě větší. Den požáru, svátek Mláďátek, připomíná malba v kopuli, představující vraždění betlémských dětí, od Paola Manniho. Italského původu je pravděpodobně i štuková výzdoba kaple. Kapli dala postavit v roce 1692 poslední princezna Sasko – Lauenburská, Francizka Sibylla Augusta, která se v roce 1690 provdala za markraběte Badenského. S osudy její rodiny souvisí i kaple panny Marie Einsiedelnské z let 1709 – 1710, nejvyšší bod klášterního areálu. Jako kopii kaple ve švýcarském poutním místě Einsiedeln ji postavil zdejší dvorní stavitel Michael Ludvík Rohrer. Do Einsiedelnu vezla markraběnka svého malého syna s prosbou o jeho uzdravení. A to prý skutečně nastalo. Kaple prochází právě první fází rekonstrukce. Její obdobu postavil Michael Rohrer v badenském Rastattu v roce 1715.

Období, v němž byl Ostrov badenskou rezidencí, bylo krátké. Už na začátku 18. století přesídlila markrakraběcí rodiny do nově budovaného Rastattu. Spojení sasko – lauenburské a badenského rodu dokládá alianční znak nad portálem Einsiedelnské kaple a na Bílé bráně, také nová podoba Bílého dvora, trojkřídlého paláce princů. Stavitelem byl opět Johann Sockh, autorství návrhů není zatím zcela jasné. Zahradní partery s terasami kolem paláce princů procházejí počátkem obnovy, stejně jako zámecký park. Ten si už však ve své větší části podrží svou přírodní podobu z minulého století. posledním stavebním počinem markraběnky Sibylly Augusty, tehdy už ovdovělé, byl projekt na stavbu panského pivovaru z roku 1725. Barokní čtyřkřídlá budova s kamenným znakem v průčelí, stála proti klášteru a pro špatný stav byla v roce 1965 zbourána. Markraběnka, která se do svého českého domova stála vracela a řídila jeho hospodářství v roce 1733. Oba její synové zajížděli na svá česká panství jen zřídka, hlavně na lovy. Na konci 30. let 18. století byl proto v tehdejší panské oboře u Moříčova postaven lovecký zámeček, jehož zbytky dodnes stojí. Závěr barokního období ostrova představuje interiér farního kostela sv. Michaela, jehož úpravu dal markrabě Ludvík Geor Badenský jako patronátní pán kostela, provést v lete 751 – 1756. Úprava, zahrnující hlavní oltář, Dva oltáře postranní, kazatelnu a varhany, je dnes v Ostrově jeDinou ukázkou pozdně barokního uměleckého projevu, už ve spojení s rokokovými ornamentálními prvky. Monumentální pavilony a řadou rokokových váz uzavírá neméně velkolepý štukový baldachýn, s největší pravděpodobností práce štukatéra Augustina Kampfla z Pasova. Celek hlavního oltáře však ovládá dílo sochaře a řezbáře Jakuba Eberle, původem z Maštova u Podbořan, zvaného pro své poučení i italským uměním,,il romano – římský. Jsou to mohutné, pozlacené postavy tří archandělů. Ve vrcholu nad hlavním oltářem patron kostela, nad ďáblem vítězící Boží rytíř Michael s mečem a štítem, nesoucím nápis Ouist ut Deus – kdo je jako Bůh. Je to zároveň překlad hebrejského jména Michael. postavy dvou klečících andělů, s nesmírně působivými, vznešenými gesty adorace – uctívaní, představují archanděla Gabriela, zvěstovatele Kristova narození a Rafaela, anděla přímluv. Oltářní obraz Kladení Krista do hrobu je připisován autorovi z okruhu českého barokního malíře Karla Škréty, jehož tvorbu rovněž ovlivnilo italské, především benátské umění a který měl mnoho žáků a následovníků. Na výzdobě kostela pracoval také kadaňský řezbář Karel Waitzmann a hornoslavkovský malíř Elias Dolhopff. Plzeňský sochař Karel Legát provedl zřejmě figurální výzdobu varhan, postavených plzeňským varhanářem Johannem Rauschem.

Období baroku bývá označováno jako doba velkých kontrastů, světla a stínu, nádhery, okázalosti a duchovního vzepjetí na straně jedné a na druhé nezměrného lidského utrpení, kterým postihovaly, hlavně venkovské obyvatelstvo, neustávající válečné události. Provázely je krutosti procházejících vojsk, verbování, břemena kontribucí, výpalného, válečné daně. Tuhé poddanství, dávky a poplatky, neumožňovaly často ani holé přežití a spolu s hladem a bídou přicházely morové epidemie, vylidňující celé oblasti. Památek tohoto druhu není v Ostrově mnoho.

Svědectví se zachovala hlavně v písemnostech, zprávách, stížnostech, soudních protokolech. Ale přece : hned vedle farního kostela je ve zdi domu malý výklenek s takzvaným kamenným bochníčkem. Nápis sděluje, že za třicetileté války museli zdejší lidé za tak nepatrný kousek chleba platit dva zlaté. O metle moru svědčí mariánský, morový sloup na Starém náměstí z roku 1685, postavený z vděčnosti za ochranu města před nákazou, která vraždila okolí. Zkázu, jakou kdysi pro města znamenaly požáry, dokládá nedávno restaurovaný pozdně barokní dům č. 53, jediný, který v celistvé podobě zbyl z celé barokní zástavby města. Letopočet 1789, rok francouzské revoluce, znamenal pro Ostrov konec badenského panství. pro celou Evropu pak převrat, který předznamenal i další osudy města a život jeho obyvatel.

O mnohém vypovídají stopy, které do života našich předchůdců otiskly děje dvou staletí. Sdělují nám, chceme – li rozumět, mnoho smutnému i krásnému, mnoho poučného o výškách a propastech lidských dějin.